Cykloturistický kurz 2024
Toho rána dne třináctého, měsíce pátého, 2024 oběhů Země kolem Slunce od narození Krista se každý tercián a terciánka vzbudili tak trochu neklidní. Převalovali se na posteli, už dlouho nemohli dospat. Hlavou se jim honila spousta myšlenek, přesto nakonec každá z nich skončila u slova Ještěd. Sice ne samotný vrchol, ale hřeben vedoucí k Olympu nad Libercem čekal totiž ten den na cyklisty z tercie a legendy praví, že je to kopec dlouhý, ostrý a nemilosrdný ke každému, kdo se naň nepřipraven vydá. Nic naplat; bylo třeba vstát, nasadit slušivé cyklistické oblečky a vydat se ke škole, kde již čekali natěšení spolužáci a vyučující.
Když zvon ruprechtického kostela odbil desetkrát, vydala se celá skupina v ústrety svých nočních myšlenek. Cesta se začala zvedat zpočátku jen mírně a nenápadně, to bylo ještě v Ostašově. Jakmile však peloton opustil hřejivé sluneční paprsky a ukryl se pod mohutné koruny hospodářského lesa, strmost narostla, nohy začaly bodavě pálit a počáteční úsměv na tváři se změnil ve škleb urputné snahy. V těchto místech bojoval každý za sebe. Ať už GOATi, pedagogové nebo Skibidíci, každý poznal, jak kopec kouše, pot se řine a vůle chabne, ale také to, že každý kopec má svůj konec. A na konci vrchařské prémie, konkrétně v sedle Černé hory, už nebylo kam dál stoupat. Dali jsme si sváču, poplácali se po zádech a těšili se na pohodový sjezd dolů.
Do kempu v Hamru na Jezeře už to bylo víceméně jen z kopce, cesta ubíhala příjemně, hřálo nás nejen sluníčko, ale i pocit hrdosti z překonání kopce. Tak jsme v brzkých hodinách části dne, kdy slunce na své pouti oblohou již jen klesá, stanuli před chatičkami, vybalili si a pustili se do objevování okolí. Vedla nás říčka Ploučnice, která nám svou krásu předvedla Chrastenským vodopádem a my se těšili z chladivých účinků jejích vod. Když slunce přešlo vrch Děvín a klesalo níž k obzoru, byli jsme pohoštěni prvním z lahodných pokrmů místní vyhlášené gastronomie. A pak jsme zaslouženě usnuli.
Když první sluneční paprsky začaly olizovat vrcholy statných borovic, celý kemp ještě spal. Až když paprsky sestoupily níž a pozvolna nakukovaly skrz okna do chatek terciánů, byl čas vyzkoušet, jak moc nás bolí nohy. Málo. Zatím moc málo. Bylo tedy rozhodnuto, že se vydáme na pořádný výlet. Poháněni včerejším hrdinstvím, dnešní snídaní a vyhlídkami na zítřejší den volna jsme se do toho pustili s vervou. S větrem v zádech jsme směřovali do Stráže pod Ralskem na pumptrack, kde jsme však pobyli jen krátce, neboť naše rozervané duše prahly po větší dálkách. Mimoň nám nestačila, vydali jsme se tedy na místo se svérázným geniem loci – na letiště v Hradčanech. Nezměrné rozlohy jsme se nelekli a uháněli zde s větrem o závod. A jelikož jsme stále neměli dost, po obědě jsme z Hradčan zamířili ještě dál na západ, po proudu Ploučnice. Stromy se nám zorným polem jen míhaly a my plnými doušky hltali vůni borovic jarního Kokořínska (…kde borový zaváněl háj…). U Brennského mlýnu jsme udělali ostrou pravotočivou zatáčku a konečně zamířili směrem zpět. Cestou jsme udělali značně zaslouženou zastávku v Mimoni na zmrzku a skrz bývalý vojenský prostor Ralsko nás naše bicykly dovezly k chatičkám. Ten večer nám oční víčka klesla ještě o něco rychleji.
Třetí den jsme po snídani nechali naše hliníkové, ocelové i karbonové oře odpočívat. Obuli jsme boty šlapky a v tempu poklidnějším jsme si šli prohlédnout pískovcové útvary zblízka. Nejprve jsme si vyšlápli na zříceninu hradu Děvín a pak jsme zamířili do lůna skal. U divadelního amfiteátru jsme drahnou chvíli poseděli, vzdělali se o původu té spousty písku uprostřed Čech a následně šli na obídek. Po něm jsme přece jen své bicykly vyndali a vyjeli do Stráže pod Ralskem na zmrzlinu a někteří i na pumptrack. Jako dezert po lahodné večeři byla servírována vzdělávací přednáška od nejzkušenějších cyklistů mezi námi. Od té doby již všichni vědí, že pedálům se neříká šlapky a že mazat si kotouče u brzd je nebezpečná pitomost.
Čtvrtý den naší výpravy jsme poznali, že naše zadky se již dlouhým sezením zpevnily. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, kdy jedna trhala rekordy v rychlosti a druhá v lážo-plážo stylu obrazila dětská hřiště v okolí. Po obědě se ukázalo, že jsme všichni cyklistickými zážitky již kompletně nasyceni a místo další kilometrů v sedle jsme čas strávili v kempu tmelením kolektivu, hrami a společnými radovánkami. K večeru jsme zahnali dotíravého kuchaře, přečetli si cyklistickou povídku na dobrou noc a těšili se nejen na cestu přes Ještěd, ale i domů.
A když popáté toho týdne vyšlo slunce, zabalili jsme svá zavazadla, posnídali a vyrazili k domovu. Po celém týdnu bez mráčku se nám nebe před Ještědským hřbetem zatáhlo a ve chvíli, kdy jsme hřbet překonali, začala na nás z nebe padat voda. Ke škole jsme dojeli omokření, šťastní, silní, opálení, krásní a vděční.
Fotografie z kurzu naleznete zde.
vedoucí kurzu Michal Kadeřábek