Z libereckého gymnázia až na University of Pittsburgh

Štěpán Šuma, absolvent našeho gymnázia, si splnil sen, o kterém mnozí sní – dostal se na prestižní University of Pittsburgh v USA. V rozhovoru popisuje svou neobvyklou cestu a překážky, které musel překonat, a jak jej podpora školy a rodiny přivedla k dosažení svého cíle studovat neurovědy. Štěpán ukazuje, že i „obyčejný kluk“ může dosáhnout neobyčejných věcí, pokud si jde vytrvale za svým.

Devatenáctiletý rodák z Liberce o sobě skromně hovoří jako o „průměrném člověku bez medailí a pohárů“, jenž ve volném čase rád poslouchá pop a chodí se svým psem na dlouhé procházky. V rozhovoru se netají tím, že zpráva o přijetí na University of Pittsburgh byla pro něho ještě dlouhou dobu poté těžko k uvěření.

Kdy jste se začal poprvé zajímat o neurovědy?

Asi jako většina mých spolužáků jsem nastupoval na gymnázium, protože jsem si nebyl jistý, co bych chtěl na vysoké škole studovat. Moje budoucnost bylo něco, nad čím jsem moc nepřemýšlel. Potom jsme se v kvartě, když mi bylo asi čtrnáct let, začali v biologii věnovat lidským soustavám a to bylo asi poprvé, co jsem přišel na to, že mozek může být docela zajímavý. Pak další rok v kvintě poprvé doma padla otázka: „Co bys tak chtěl studovat na výšce?“. Tehdy jsem řekl, že mě baví biologie, a přišla řeč i na medicínu. Postupem času jsem ale došel k závěru, že by mě bavilo něco více konkrétního, obor vycházející z mých zájmů. Tak jsem šel na Google, asi jako všichni dnes, a zadal jsem pár klíčových slov. No a tenkrát to na mě vyhodilo neurovědy, a když jsem si o tom početl, přišel jsem na to, že to je opravdu obor přímo pro mě. Jediná komplikace bylo to, že ho nabízejí až za oceánem.

Jaké kroky jste musel učinit, abyste se dostal na University of Pittsburgh?

První, co jsem udělal, bylo si sepsat krátký checklist, který měl vystihovat další tři roky mého života. Musím říct, že v patnácti letech to nebylo zrovna snadné si takto plánovat život. Zaregistroval jsem se na portálu Collegeboard, kde jsem začal listovat nekonečným katalogem vysokých škol, ze kterých jsem si vybral asi deset, které mě opravdu oslovily. Bylo jasné, že mé ambice přesahují běžné starosti normálního studenta a že budu na sobě muset začít dost pracovat, abych si splnil svůj sen. Mezi to patřila i příprava na zahraniční zkoušky. Na testy, na které se všichni studenti v USA připravují dlouhodobou účastí na studijních kurzech, jsem se musel po večerech učit sám v pokoji. Byly to třeba SAT zkoušky nebo TOEFL, které jsem musel složit, abych splnil alespoň minimální požadavky pro přijetí.

Také jsem se musel soustředit na to, abych měl skvělý průměr ve škole, protože na „dvojkaře“ tam povětšinou není nikdo zvědavý. Další překážkou byly mimoškolní aktivity. V USA je běžné, že školy mají stovky kroužků a sportovních klubů, do kterých studenti každodenně chodí a budují si tak svá portfolia na vysoké školy. To tady v Česku moc není, má škola sice nabízela nepovinné předměty, ale nedalo se to moc porovnávat. Musel jsem tedy improvizovat. Sportovní reprezentant by ze mě za těch několik let do maturity asi nebyl, a proto jsem se musel vydat jinou cestou. Na škole jsem založil debatní klub, účastnil se všech olympiád, kterých jsem jen mohl, a veškerých programů a výměnných pobytů, které škola nabízela.

Byla tato příprava, kterou popisujete, psychicky náročná?

Myslím si, že když se člověk pouští do něčeho, na čem mu opravdu záleží, tak má svého vnitřního sabotéra někde vzadu v hlavě. Jen je poté na každém si říct, že mě tento vnitřní hlas nemůže ovládat. Obavy tu byly, někdy byly větší a někdy zase menší. Vždy jsem si ale říkal, že nejsem jediný na světě s těmito obavami, přeci jenom byly se mnou desetitisíce dalších studentů po celém světě, kteří zažívali to stejné jako já. Nikdy jsem si nepřipouštěl, že by to nemuselo dopadnout. Měl jsem určitý plán B, ale já jsem zastánce, že pokud si člověk připustí selhání, tak mu jde naproti. Hlavní je se soustředit na cíl, a nikoliv už po cestě za snem pochybovat.

Dokážete říct, jak velký úspěch to pro vás je?

Myslím si, že to na mě ještě nedolehlo. Chápu, že jsem se tam dostal, ale zatím se ten signál plně nepřenesl do mozku. Tím, že tato situace byla něčím, o čem jsem posledních několik let snil, je těžké v tom najednou fungovat, jako by se nic nedělo. Pokud něčemu věnujete tolik svého času a energii, mnohdy se ohlížíte zpět a přemýšlíte o tom, co by asi mohlo být, kdybych se vydal jinou cestou. Takže je to hořko sladký moment, kdy stále přemítám a uvědomuji si, že budu kvůli svému snu muset otočit svůj život o sto osmdesát stupňů. Pokud byste se zeptali mých rodičů, tak by vám barvitě popsali, jak moc velký úspěch to je. A já s nimi souhlasím. University of Pittsburgh je jedna z nejlepších dvaceti univerzit v mém oboru na světě a je to obrovská pocta studovat na univerzitě s takovou historií a prestiží.

Dopomohlo vám k tomuto studijnímu úspěchu i naše gymnázium?

Naše gymnázium mi hlavně pomohlo v akademických výsledcích. Příklad za všechny jsou projekty, které píšeme v sextě, septimě a oktávě. Jednak si člověk může do budoucna natrénovat tvorbu a obhajobu diplomové práce, ale zároveň je to i úžasná příležitost, jak se můžu já jako student pustit do vlastní badatelské činnosti. V USA je opravdu ojedinělé, že by se takto nějaký středoškolák pustil do vytváření projektu. Po celou dobu studia jsem cítil podporu hlavně od profesorského sboru, který mi se vším, co jsem potřeboval, pomohl. Například součástí přihlášky musely být i doporučující dopisy a i v těchto věcech mi vždy všichni vyučující vyšli vstříc a pomohli mi. Rovněž mě napadá i spolupráce školy s CTM (Centrum talentované mládeže), které mi poskytlo skvělý vhled do standardizovaných amerických zkoušek.

Jakou roli hrály v přípravě na studium v USA školní nebo mimoškolní aktivity, kterých jste byl součástí?

Osobně si myslím, že mě na samotné studium nic stoprocentně nedokáže připravit. Podle mě to musí člověk zažít na vlastní pěst. Ano, byly tu příležitosti, které mě dokázaly spojit se zahraničními studenty, s nimiž  jsem si mohl promluvit o obecných problémech mezinárodních studentů, jako jsou pocit osamění a kulturní šoky. Pokud bych měl vyzdvihnout nějaké potřebné dovednosti, tak zmíním sebevědomí ve veřejném projevu. Debatní klub jsem na naší škole založil i proto, že jsem sám nebyl nejzdatnějším řečníkem a býval jsem často nervózní. K mému překvapení tento nápad se vznikem nové mimoškolní aktivity přerostl v předmět, který se stal „stálicí“ v rozvrhu u několika ročníků, a moc mě těší, pokud tento klub bude pomáhat dalším studentům.

Jak si představujete svou budoucnost v neurovědách?

Můj ideální plán by bylo po dokončení těch čtyř let, kdy budu studovat neurovědy, dostat se na „MED school“ (Medical school) a pokračovat ve vysokoškolském studiu. Tam bych se rád zaměřil na studium neurochirurgie, abych se mohl stát v budoucnu doktorem. To se mi moc líbí na studiu v USA, že nemusím studovat všechny lékařské obory, ale mohu studovat pouze to, co mě baví a bude mě to i živit. A profesní kariéra je ještě daleko. Pravděpodobně rezidence v nějaké nemocnici, ať už české, nebo americké. Uvidíme, co si pro mě osud připraví.

Co byste poradil studentům, kteří mají jako vy podobné ambice studovat na prestižní univerzitě v zahraničí?

Nejprve začnu mou prosbou, ať si mě nikdo nepředstavuje jako nějakého skrytého libereckého génia, kterému se podařilo něco, co nikomu jinému. I proti tomuto předsudku se snažím v posledních letech bojovat tím, že ukazuji ostatním mou druhou stránku osobnosti. Nepředstavuji se všem jako student prestižní univerzity v USA, ale jako Štěpán. Někdo, kdo je normální člověk, kdo neobjevil lék na rakovinu nebo neposlal sondu do vesmíru ve dvanácti letech. Každý jsme jiný, což z nás činí všechny originály. Každý máme co nabídnout, ale nesmíme se bát s tím „vyjít na trh“. Osobně to bylo pro mě na začátku náročné se v přihlášce vyzdvihovat, jak jsem byl dobrým studentem, ale je to dovednost, která se mi bude jednou v životě hodit. Všem studentům, kteří by se třeba chtěli dostat do USA, bych doporučil se nebát ozvat, nepochybovat o sobě a nevzdávat se po prvním neúspěchu. 

Štěpánovy fotografie z prostředí University of Pittsburgh naleznete zde.