ADÉLA HÁJKOVÁ O PREVENCI RAKOVINY PRSU

Naše studentka Adéla Hájková se v současné době nachází ve Spojených státech amerických. Před několika měsíci tam odcestovala na roční studijní stáž do Severní Karolíny na Holly Springs High School, kde si zdokonaluje svou jazykovou vybavenost a seznamuje se s tamními specifiky školství v USA. Nám se s ní podařilo udělat rozhovor o projektu, jež před několika měsíci zpracovala na téma prevence rakoviny prsu, a zkušenostech a dojmech z amerického školství.

Začal bych vaším projektem. Jak vás napadla myšlenka pustit se zrovna do tématu o prevenci rakoviny prsu?

Už odmala přemýšlím o tom, proč je s rakovinou tak těžké bojovat. V I. ročníku jsem se účastnila juniorské univerzity a v rámci toho jsem absolvovala přednášku na 2. Lékařské fakultě UK, která byla o rakovině. Toto téma mě natolik chytlo, že jsem si uvědomila, že studium všeobecného lékařství bude, pevně věřím, má další kapitola v životě. 

Před samotným psaním projektu jste oslovila pana ředitele a požádala ho, aby váš projekt vedl. Je to pravda? 

Ano, původně jsem za ním přišla pouze s obecným tématem, ale nakonec jsme se shodli na tom, že nebude příliš smysluplné a nebudete to mít potenciál v praktické části. On mi pak dal určitý impulz k tomu, že jsem začala psát o rakovině prsu.

Jak fungovala spolupráce mezi vámi a vedoucím projektu? 

Fungovala skvěle, přestože vše probíhalo přes emailovou komunikaci. Mohlo by se zdát, že tento způsob komunikace nebude příliš funkční, ale opak byl pravdou. Chyběly mi však autentické a bezprostřední komentáře, které jsou při osobních konzultacích běžnou součástí.

S jakým hlavním cílem jste do projektu šla? 

Mým cílem bylo vymyslet, jak nejlépe předat informace slečnám mého věku (pozn. autora: A. Hájkové je 18 let) o možnostech prevence rakoviny prsu. Informační a vzdělávací materiály, které jsem viděla v Krajské nemocnici Liberec a v Nemocnici Jablonec nad Nisou, nebyly příliš vizuálně přívětivé, graficky podprůměrné, ničím zajímavé. Určitě to nebylo něco, co by mě na první pohled oslovilo. V druhé řadě jsem měla za úkol zjistit, jak to je s informovaností v okruhu slečen mého věku. 

A k čemu jste došla, co se týká informovanosti o prevenci rakoviny prsu? 

Z dotazníku na sociální síti jsem přišla na to, že informovanost je opravdu tristní. Podporu respondentky nenachází ani lékařů, kde bych možnost informovat se vnímala jako největší. Mnohem účinnějším zdrojem podle mých respondentek se ukázaly sociální sítě a internet obecně.

Překvapilo Vás, že informovanost o prevenci rakoviny prsu je tak nízká? 

Upřímně ano. Myslela jsem si, že to nebude tak špatné. Například mamografie je od 45. roku placena pojišťovnou, což jsem si myslela, že vědět budou. 

Dostaňme se teď k materiálům, které jste vytvářela. Na co jste se soustředila? 

Na grafickou úpravu, design a obrázky. Držela jsem v ruce materiál, na kterém byla nahá žena, což podle mě na mladší holky může působit nekomfortně. Moje sestra, které je 12 let, by na takový leták asi nereagovala úplně dobře. Proto jsem zvolila variantu obrázků, která je na pohled mnohem příjemnější pro mladé dívky. Zároveň jsem zvolila tmavší barvy, aby to nebylo tak infantilní, jak by se mohlo zdát. 

Jaké jsou reakce? 

Nejvíce jsem se obávala reakce pana ředitele, že se mu to nebude líbit. Na kontrolu pravopisu jsem to poslala mamce, všichni řekli, že je to obsahově velmi dobré. Část rodiny se tím dokonce nechala pozitivně ovlivnit a nadále se v tomto více vzdělává. Největším problémem je, že lidé nepřemýšlejí kriticky a informace mnohdy jen pasivně přijímají. 

Co jste se naučila díky projektu? 

Určitě jsem se naučila přemýšlet o tom, jak mě to všechno může ovlivnit v budoucnu. O rakovině prsu přemýšlím komplexněji než předtím, je to nepředvídatelná věc. Pokud jsou holky obézní před menopauzou, zvyšuje se riziko rakoviny prsu. V opačném případě se naopak riziko snižuje. 

Jaké nejnáročnější výzvy při vytváření projekty před vámi stály? 

Nejtěžší bylo se mírnit v počtu stran. Můj projekt má celkem 70 stran. Měla jsem obavy, že s tím bude mít někdo problém, ale prošlo to.

Co vás u toho bavilo nejvíce?

Rešerše, kterou jsem si dělala ještě před odjezdem do USA. Aktuální data a doplňující teorii jsem načerpala při studiích až v USA. Uvědomila jsem si, že osvěta v této věci je zcela klíčová a nesmí se ani v nejmenším podceňovat. 

Jaké rady byste dala vašim „nástupcům“?

Určitě začít tématem, které vás baví a které je vám blízké. Při prvním projektu jsem měla téma rašeliniště, což mi příliš nesedlo. Doporučila bych, aby studenti přistoupili zodpovědně k rešerši a osnově. Druhá věc je praktická část, která v době AI je vizitkou každého autora. Z mého pohledu projekty rozvíjí individualitu, což je nesmírně důležité.

Na závěr něco jiného. Jak se vám daří v USA? 

V USA se mi moc líbí. Spolužáci ze školy to narozdíl ode mne pojali trochu jinak. Mám dojem, že si tu kulturu více užívají a více tráví čas se svými přáteli. Já ten pobyt využívám jiným způsobem. Nad rámec rozvrhu si ještě přidávám, protože se chci posouvat a chci se zlepšit. Důkazem jsou toho AP hodiny, které si v naší škole beru. Všechno je to o nastavení jedince. Rozvrh si opravdu poskládáte sami a je na vás, zda do toho dáte 100 %, nebo pojedete na půl plynu. Z tohoto důvodu jsou tady mezi studenty obrovské rozdíly. 

A jaký bude návrat do Česka? 

Těším se na rodinu. V mnoha věcech si uvědomuji, jak je DPG skvělá škola. Chybí mi rozvrh, který začíná později v dopoledních hodinách, a přísun informací. Někdy mám pocit, že na informacích se tady příliš nebazíruje.